Podzim v Novohradském podhůří II.

Po celkem úspěšné výpravě za olbramovskými křemeny v nás vyklíčila myšlenka pokusit se znovu otevřít žílu beryl – kolumbitového pegmatitu u Dlouhé Stropnice. Volba padla na poslední říjnový víkend. Tentokrát jsme se všichni sešli až v sobotu ráno  na místě samém. Počasí bylo víc než hnusné – když jsem vystoupil z auta, poskočil jsem nikoliv  radostí ze života, ale díky větru, který se mi opřel do zad. ,Tak tohle bude hustý‘ napadlo mě ihned poté, co jsem se začal  za autem převlékat do montérek. Pár vrstev oblečení navíc a vydatný lok naší oblíbené Tullamorky však radikálně změnily můj pohled na věc a svět se aspoň na chvíli zdál o trochu veselejší. Jámu jsme otevřeli na místě, kde jsme loni skončili s prací na rozvolněném pegmatitu, ze kterého vypadlo docela slušné množství pěkných, do okrova zabarvených krystalů berylu, často ozdobených vějířky kolumbitu a ve vzácných případech i krystaly zirkonu. Zpočátku vypadala situace beznadějně, neboť jsme nemohli původní materiál  natrefit. Při sondování druhé strany jámy jsme narazili na velmi pěkný pegmatit s mohutným křemenným jádrem. Poté, co jej Petr zaměřil a zakreslil, jsme se na něj vrhli s cepíny v rukou jako hladoví šakali. Bohužel žíla hluchla, hluchla, až zcela vyhluchla, aniž by potvora poskytnula jediný krystalek. Situace zdála se býti vážnou, nikoliv však ještě beznadějnou. Jirka nedaleko zaměřil pomocí GPS navigátoru místo, kde Petr v minulosti našel stébelnatý beryl, tzv.berylová slunce. Sonda na místě odkryla křemenné torzo pegmatitu, ve kterém se nám skutečně podařilo najít asi tři vzorky těchto berylových sluncí, bohužel zdaleka nedosahujících kvalit Petrových prvních povrchových nálezů. Pegmatit však vzápětí zmizel. Naopak se se značným zpožděním objevil  Martin Musil, kterého jsme na naší akci pozvali. Jako omluvenku jsme přijali láhev dobré whisky a karton piva. Ač se naše řady rozšířily, počet nalezených krystalů rovnal se stále nule, nepočítaje asi dva malé úlomky. Z Karlovy Univerzity se za námi přijeli podívat pánové Klečka a Matějka, kteří se dali do hovoru s Petrem a Jirkou, zatímco jsme se my ostatní pinožili v jámě s úmyslem zvrátit dosavadní skóre. Čas však pokročil, pánové akademici odjeli a my jsme pro ten den museli ukončit naší práci. Obligátní  večeře ve Stropnici pokračovala posezením u krbu na Jirkovo chalupě, zpříjemněným Martinovým vyprávěním o jeho cestě do Kanady. Ráno jsme pokračovali sondováním v okolí naší jámy, které však nepřineslo valnějších výsledků. Bylo po poledni, když jsme se ještě jednou, naposled pokusili kopnout v místě, kde jsme loni ukončili práci s tím, že už tam nic není. A bylo to moudré rozhodnutí ! Snad po třech kopnutích vytáhnul Láďa první krystal berylu. Pegmatit, jako by nabral druhý dech, se rozšířil a vynahradil nám trápení z minulého dne. Pěkné, světle zelené krystaly tvořily dohromady asi tři hnízda, z nichž jedno poskytlo i nebývalé množství vzorků s kolumbitem. Zvláště jeden kámen nám vyrazil dech : velký přírodně rozpůlený krystal s více jak 2 cm vějíři kolumbitu. Tak to byla bomba ! A vzápětí za ním vytáhnul Láďa velký krystal berylu, jaký jsem dosud v našich podmínkách ještě neviděl. Později jsme jej zvážili – měl neuvěřitelných 1,5 kg !! Byl však rozpadlý na několik kusů, které ovšem do sebe přesně pasovaly, takže nebude problém celý krystal opět složit. Zanedlouho se s námi musel rozloučit Petr, kterého čekala dlouhá cesta na severní Moravu. Čas ovšem běžel neúprosně dál a tak jsme museli naše místo zahrnout do původního stavu. Při odjezdu z lokality bylo nám všem jasné, že poslední slovo jsme my ani opouštěný pegmatit ještě neřekli. To jsme hodlali udělat o 14 dní později. Tentokrát jsme se sešli už v pátek večer na Jirkovo chalupě, abychom při pojídání skvělého uzeného umyli vzorky z minulých výprav. Příjemná, vlahá noc přešla v nádherné teplé ráno, na polovinu podzimu zcela úžasné. Nálada v týmu, rozšířeného tentokrát o našeho dalšího kamaráda sběratele z Moravy, byla skvělá. Místo, kde jsme minule přestali kopat, jsme našli celkem snadno díky schovaným novinám na hraně pegmatitové žíly. Zpočátku nadějný pegmatit vydal celkem brzy několik velmi slušných vzorků, avšak už ne v takovém množství, jako před 14 – ti dny.  Bohužel se začal poměrně rychle vytrácet. Posíleni párky, které Láďa s sebou dovezl a naprosto nevídaně nádherným počasím, jsme podnikli poslední atak na zbytek pegmatitu. Pánbůh nás má asi rád a tak se nám podařilo najít ještě jedno velké hnízdo s berylovými krystaly. Navíc byly některé menší krystaly opepřené pěknými kolumbity. A náhle, jako mávnutím proutku, změnil pegmatit svůj charakter, žíla s křemenným jádrem se zúžila až se zcela vytratila. A bylo vymalováno ! Inu, vše má svůj konec a tak jsme jámu opět, a tentokrát už asi navěky, zahrnuli a vydali jsme se do naší oblíbené restaurace na večeři. Ráno, za ještě krásnějšího počasí než minulý den, jsme si rozdělili vzorky a rozjeli jsme se domů. Vlastně ještě ne ! Cestou jsme se  stavili na jedné pegmatitové žíle, na které se kromě krystalů živce dají najít až 10 cm velké lupeny muskovitu, almandin , ……a kdoví, co ještě ? Člověk má mít stále naději …